Sedí tu designeři Karolína, Monika, Radek a Ondřej. Naproti mně je kolegyně textařka Dita a za mnou projekťačka Pavla a produkční Petr. Je půl hodiny před dopolední jedenáctou hodinou, ale venku je tma, jak kdyby byl večer. Lije a lije, aneb nic moc zima v Brně. No nic. Jdu teda na to, zapínám stopky na mobilu.

Na na na nanananá Héééj Džůůůd, ozývá se z repráku, který vkuse hraje někde za designerem Radkem. Produkční Petr si do toho za mnou pobroukává a při tom nám vybírá na zeď nový neony. Byl to takový nápad, jak oživit zeď ve vstupní hale. Dát tam prostě něco jiného namísto toho polystyrenu, který sice nevypadá špatně, ale jsou v něm už důlky, jak do toho všichni píchají. Teda alespoň podle šéfa Davida. Neon z Číny nebude, kvůli dopravě. Asi by to vyšlo levněji, ale s tou dopravou je to takový nejistý. Petr hledá dál.

„Pošlu vám ty manáče,“ volá na všechny projektačka Pavla a ptá se rovnou Petra, jestli nechce využít konečně těch daňových slev na druhé dítě. „Jasně, to by bylo super. Řekni, já tam pudu,“ reaguje Petr. Ondra z dálky volá: „Dones tam jedno živé ditě.“ Vážně říká „ditě“, bo Ondra je ze Slezska, pičo. Textařka Dita se snaží vysvětlit, jak se taková sleva uplatňuje. Sama má malého syna, tak v tom umí chodit. „Musíš donést potvrzení,“ říká Petrovi. „Jako že je to moje a ne sousedovo,“ ptá se Petr.

Do rozpravy vstupuje Pavla s dotazem, kdy se Prokůpek narodil (Prokop je asi to ditě, jak jsem pochopil.). Hbitá reakce Petra: „Tak na to mám takovou pomůcku. Čtrnáct a patnáct, takže čtrnáctého druhý roku patnáct. Nebo šestnáct a sedmnáct?“ Skvělá pomůcka. Petr pokračuje: „Nerad bych dopadl jako kamarád, který šel na třídní schůzku své dceři do 2. B a ona chodila do 4. B.“

Z dáli volá Ondra: „Ty Hrubša! Ty fleky na tom čaju maji byt, nebo je to špatně umyty hrnek?“ (Mimochodem Hrubša bude asi podle Pavlina rodného příjmení, teď se už jmenuje jinak.). Hrubša odpovídá: „To je z vody, takový hnusný oka.“ „Smradlavý,“ ozývá se z poza rohu designer Radek. „No, takovou hnusnou vodu, jako je tady, v Říši nemáme,“ doplňuje Pavla. Jak nepocházím tady odsud, tak se sebe ptám, co si pod tou Říší mám představit.

Ještě tu sedí designérky Karolína s Monikou, ale na něčem pracují a pekelně se soustředí. Karolína dělá na stostránkové výroční zprávě. Vypadá to skvěle. Monika má monitor na druhou stranu, tak nevím, na čem zrovna pracuje. Ale jak znám práce našich designerů, tak to je radost pohledět. Úžasné práce.

Nicméně… Ondra rozvíjí diskusi svými poznatky: „Jak jsem přijel takhle na chatu, otevřel jsem studnu a tam plavala myš.“ Z poza rohu se suše ozývá: „Kraula…“. Radek. „Tak jsem to musel vyčerpat,“ pokračuje Ondra.

No, čas vypršel. Když jsem se sem hlásil na pozici textaře, tak jsem věděl, že tady to bude stát za to. Nepletl jsem se. Teprve se rozkoukávám, nasávám atmosféru ve studiu. Začínám pomáhat. Ale myslím si, že největší inspirací pro texty mi budou tyhle diskuse mezi kolegy.

Josef Káles

Josef Káles

Textaří, nasává atmosféru studia a firem. A snaží se ji sepsat na papír a sprejovat na facebookové zdi.

Chcete odebírat nové články emailem?

Související články