Drobná blondýnka se spoustou originálních nápadů. Jako malá brávala do ruky tužku a ráda kreslila. Linky kreseb se však postupně změnily v písmo a začalo ji bavit psát. A to ji naštěstí vydrželo až do teď. A nyní se chystá vydat i vlastní sbírku básní. Snad naší kolegyní zůstane i jako oblíbená básnířka.


Jak ses dostala do týmu Davida Geče?

Úplně obrovskou náhodou. Vyskočil na mě na Facebooku inzerát, že hledají kopíka bez předchozích zkušeností, a to na půl úvazek. V podstatě chtěli nějakého studenta nebo někoho takovýho. Pořádali workshop, aby si vyzkoušeli, komu to psaní jde. Říkala jsem si, že to bude zajímavá zkušenost. Ani jsem neuvažovala o tom, že bych potřebovala změnit svoje působiště, ačkoliv jsem si říkala, že proč ne. Takže jsem se dostala na ten workshop. První co jsem uviděla, byl obrovský pes za dveřma. To jsem si říkala, že doufám, že mě nesežere. Bylo to zábavný a úplně super. A už jsem tady nějak tak zůstala.


Chtěla jsi být vždy textařkou?

Chtěla jsem být designerka oblečení, pak jsem chtěla být malířka. Ale zjistila jsem, že na to úplně nemám buňky. Na střední jsem začala psát víc, a to už mi nějak zůstalo. Proto jsem šla studovat žurnalistiku, protože jsem chtěla psát, psát a psát. Dělat textařinu je trošku někdy opruz, protože člověk si nemůže napsat to co chce, nemůžeš si tam prostě psát takový ty poetický kecičky, ale musíš napsat text, který prodá ten produkt. Ale je to taky dobrý.


Když jsi přišla k Davidu Gečovi, tak co tě první zaujalo?

Pes. Hned potom telefonující David na chodbě. Já místo na studio zvonila k Davidovi do kanclu, kde nebyl. Ale naštěstí stál na chodbě a otevřel mi. Zaujalo mě to, že byl hrozně přátelský, jakože… jo my si tady tykáme, takže si budeme taky tykat, takže já jsem David.


Pamatuješ si na první úkol, který jsi dostala?

To bylo na tom workshopu, kde jsme pracovali pro neziskovku Bez mámy. Přišla Zuzka Rabasová a vysvětlila nám, co Bez mámy dělá, a my jsme měli vymyslet strategii, jak posunout jejich web, aby to bylo přehlednější a přijatelnější pro lidi. Aby se tam daly vybírat peníze. Psali jsme nějaké texty a vymysleli jsme, že by se to dalo udělat formou, jak je Hit Hit (crowdfunding). Tak jsme psali takové krátké příspěvky. To jsme pak prezentovali před děckama ve studiu, z toho jsem byla děsně nervní.


Jsi textařka, jsi tedy kreativní. Dobré nápady potřebují nějakou inspiraci. Kde ji bereš?

Nevím, kde se mi bere inspirace. Ráda bych řekla, že si dám třeba skleničku vína a pak mě to napadne, ale tak to není.


Takže nemáš žádný rituál?

Ne. Prostě si sedneš a začneš psát a něco z toho vznikne. Teď se to přepisuje a přepisuje, až z toho vznikne něco použitelnýho. Jako že bych věděla, že si půjdu sednout někam, kde mě to osvítí a napadne, tak to fakt nemám. Třeba jedna kampaň mě napadla, až když jsem seděla doma s Teem a četli jsme si knížku a tam mě to prostě cvaklo. Takže je to jak kdy. Někdy mě to napadne, když ležím v posteli a je tma a ticho. Jak nemám žádný vizuální ruch, tak mě to napadne. Je to jak kdy, nemám na to žádný rituál.


Jaké je největší plus práce u Davida?

Největší plus tady je ta atmosféra a ti lidi. Že je tu taková pohodka. Když člověk potřebuje, tak je každý ochotný ti pomoc a poradit. Mám pocit, že každá ta práce, která se dělá, tak je v něčem jiná. Ze začátku jsem z toho měla smíšený pocity, protože jsem měla dojem, že se v tom topím, že v tom plavu. Vůbec jsem neměla žádné zkušenosti. Je to furt něco novýho a furt se začíná od znovu. Ale je to výzva, je to super.


Změnila ses za tu dobu, co tady jsi?

Myslím si, že jo. Občas se přistihnu, že mám ostravský přízvuk. Že mluvím jak Ondřej (náš designer). Zjistila jsem, že si v knihovnách a knihkupectvích vybírám knihy podle toho, jak vypadají, podle grafické obálky. Když jsme to probírali s Kájou, tak říkala, že už přemýšlím jak grafik. Taky jsem zjistila, že mě hrozně štve, když někdo dělá grafiku, aniž by vymyslel tu strategii za tím. Hrozně mě to ovlivnilo. Určitě jsem se změnila.


Stihla ti práce tady něco předat?

Myslím si, že jsem se přestala tak hrozně moc bát nových věcí. Protože ze začátku jich bylo fakt hrozně moc a já jsem měla dny, kdy jsem přemýšlela, že se půjdu s Davidem domluvit, že končím, že dávám výpověď. Že takhle fakt ne. Takže toho jsem se přestala bát. Když přijde něco nového tak to prostě udělám tak, jak nejlíp to umím. Dřív jsem hrozně řešila, co na to kdo řekne, jestli se neztrapním, jestli to udělám dobře. Ale co je dobře a co špatně?


Dokázalo tě tady něco hodně naštvat?

Ne. Takový moment jsem tady asi neměla, že bych byla hodně naštvaná.


Pavla měla kůžičky v polívce třeba.

To mně nevadilo. Co mě ale změnilo, to musím říct, že když jsem nastoupila, tak jsem nejedla maso. Ale to tady úplně nejde, takže jsem začala jíst maso. A moment, který mě naštval, ale to jsem byla naštvaná sama na sebe, protože když jsem sem přišla, tak se pořád něco slavilo. To bylo snad od třetího dne, co jsem sem přišla, tak jsme vždycky něco slavili. Mně bylo vždycky tak špatně. Už jen z toho jednoho panáku, protože když si dáš jednoho panáka slivovice dopoledne, tak je to prostě zabiják. Tak jsem pak seděla a říkala jsem si – ty seš taková kráva. Proč to piješ, když víš, že je ti po tom tak špatně?! A že už pak nic stejně nenapíšeš?! To byl moment, kdy jsem byla naštvaná, ale jinak ne. Kůžičky v polívce mi nevadily.


Takže žádná hodně negativní událost se tady nestala?

Jo! Teď si vzpomínám! To jsem byla úplně zamražená. Když jsem sem přišla, tak na mě působil Radoš hrozně autoritativně a měla jsem z něj na začátku hrozný strach. A my jsme dělali pro iFaunu a měla jsem vymyslet claim. Tak jsem něco napsala. Ale teď, David přišel a říká: „Ty hele Rado, nemohl by ses na to podívat, jak ti to jako zní?“ Radoš se na to podíval a říká: „No mně to jako připadá takový jako – běž domů a dej si kafe.“ To se mi zatmělo před očima a říkám si, to je fakt jako hrozný. To jsem byla naštvaná a zdeptaná. A říkala jsem si, doprčic, to jsem si u Rada úplně nešplhla. Myslím si, že to i cítil, že z něj mám takový jako strach. Ale už je to dobrý.


Jaká je tvoje největší priorita tady?

Chtěla bych tady vytvořit takovou energii, aby se obsahové oddělení rozrostlo na úroveň našich super grafiků. Potom by tady mohlo vzniknout více úžasných značek a kampaní.

Josef Káles

Josef Káles

Textaří, nasává atmosféru studia a firem. A snaží se ji sepsat na papír a sprejovat na facebookové zdi.

Chcete odebírat nové články emailem?

Související články