Když přijdete do našeho studia a rozhlédnete se po všech kolem, musí vám být hned jasné, že vzadu u okna sedí projekťačka.

Její pohled skrze černé obroučky brýlí o ní prozrazují, že je přesná a důsledná.  Je to silná osobnost, která se ničeho jen tak nelekne. Je alergická na kachní peří a taky na to, když ji nesedí čísla. Chtěla být sice baletkou, ale skončila jako projekťačka, což není na škodu, protože svou práci dělá dobře, je na ni spoleh a usmívá se u toho. Prostě Pavla.


Vzpomeneš si na to, jak ses cítila první den v kanceláři?

Šťastně. Byla jsem ze všechno hrozně nadšená, protože zkušenost z předchozí práce pro mě byla dost frustrující. Byla jsem tam na všechno sama a tady jsem věděla, že jsem člen týmu, že pracujeme pro společnou věc. A to mě strašně nadchlo. Ale i přístup Davida k tomu, jak by to mělo fungovat a jak se tady máme všichni cítit. A taková ta jeho vším prostupující pozitivní energie a náhled na svět, tak to mě úplně dostalo.

Pod pojmem projekťák si představím někoho drsného. Ty jsi říkala, že máš ráda, když jsou čísla v cajku. Jaký to je, když jsi nováček ve firmě a musíš honit služebně starší kolegy?

Nepříjemný. Je to i v nastavení každýho člověka, kdo tady tu práci dělá. Ze začátku jsem s tím měla dost velký problém. Ne proto, že bych vnímala někoho jako autoritu, to mě asi úplně nedělá ten největší problém. Ale spíše, že jsem vnímala sama sebe, že je otravuju, že je přerušuju v práci, že jim něco narušuju. A nechtěla jsem se projevit jako někdo, kdo něco neví. A to byla pro mě největší výzva, abych to sama v sobě překonala.

Jsi tady rok, tak už nějakým způsobem znáš ty lidi. Jsou to spíše systematici nebo chaotici?

Systematici.

Opravdu?

Rozhodně. Jako na to, že bychom měli být v takovém tom kreativním prostředí, kde to žije úplně tak neřízeně, tak to tak není. Každý má své postupy a rituály. Vnímám, že je dělají každý den. A tak postupují i v té práci. Je to super, člověk ví, co od nich může očekávat.

Jaké vlastnosti by podle tebe měl mít dobrý projekťák?

To jsem z toho vždycky na větvi, protože tohle David hrozně řeší – jaká bych měla být. A já nevím, jestli taková jsem. Ten člověk by měl být pořádný a systematický. Měl by na všechno myslet, což já občas chci nechávat nějakou zodpovědnost na ostatních členech týmu. Měl by být finančně gramotný. Měl by se umět vyjadřovat a komunikovat příjemně se zákazníky. Protože s nimi je nejčastěji v kontaktu. David ve mně vidí tu ryzí praktičnost, kterou on postrádá.

Máš nějaký návod, jak to tady zvládnout?

Když sem člověk přijde, tak je strašně důležitý se jim co nejvíce otevřít. Aby toho člověka dokázali poznat úplně napadrť. V tu chvíli ho dokážou přijmout. Jakmile je tam nějaké zamlčování nebo skrývání, tak se občas stává, že se to začne parodovat a dělá se z toho sranda. Každý máme na sobě pěkný věci a některý věci míň pěkný. Je dobrý to o sobě vědět, protože jsme spolu dennodenně. Jsme spolu více než s rodinou.

Daří se ti být projektačkou i doma?

Tam je to právě obtížnější. My jsme s Lubou (manželem) oba dva takový strašně dominantní a neustále se přetahujeme o to, kdo má tu pravdu a kdo to řídí. Já některý věci vypouštím a říkám, že je mi to jedno. Možná to dělám častěji, než můj Luba. Pak mám občas pocit, že on za mě rozhoduje moc a tak jsem na něho naštvaná. To je taková ta běžná ženská vlastnost.

Tak to je dobrý trénink pro práci, ne?

Výbornej. Jako my si na sobě zkoušíme dost věcí, kdy on sám mi pak říká, že to použil v práci a mělo to úspěch. Tak to mám radost.

Tak asi radši nebudeme zabíhat do detailů… Stihla ti za ten rok tato práce něco předat, naučila tě něco?

Práce tady mě vrátila zpátky do takových mých kořenů, který jsem měla. Že jsem opět mohla začít být sama sebou a ne hrát roli někoho, co se ode mě očekává. Tady si to můžu dovolit, jsem tady v bezpečí. Je to všechno založený na vzájemný důvěře, spolupráci a předpokladu toho, že ten člověk je sám o sobě proaktivní a chce přispět k tomu společnému cíli. To je tak automatická věc tady, která se vůbec nemusí řešit. Díky tomu mám tu bezpečnou zónu a můžu to všechno dělat tak, jak mi je to přirozený. Strašně si vážím toho, že jsem to tady našla.

Dokázalo tě tady něco naopak hodně naštvat?

Jo, jsme byli na chalupě a oni mi narvali ty hnusný kůžičky do polívky. Ale ta chalupa byla super. Hrozně nám prospívá, když spolu občas vyjedeme. Je to sranda a neskutečný utužování těch vztahů. A když Móňa uvařila tu super polívku a kluci tam nacpali ty kůžičky, tak to mě fakt naštvalo.

Řekni mi jednu věc, kterou bys šéfovi poradila, aby se to tu ještě vylepšilo. Co by to bylo?

Jejda, jedna? Tak Dáda je snovej šéf. Jemu nejde vytknout, že by něco dělal špatně. Dělá všechno s nejlepším vědomím a svědomím. Tak jak to cítí. Je to emocionální bůh. Jako chlapa s takhle velkou empatií jsem v životě nezažila. Ale samozřejmě tím, že dá hodně na emoce, tak se to pak propisuje do dalších věcí. Ale od toho jsem třeba já, nebo další členové týmu, abychom to nějak zmírňovali. Kdybych mu řekla, ať občas myslí hlavou a ne srdcem, tak uberu něco, co je na něm jedinečný. Já zase vím, že kdykoli dělá věc, o které nejsem přesvědčená, tak za ním můžu zajít a říct mu to narovinu. On se na mě nenaštve, vezme to, zapřemýšlí nad tím a společně to pak nějak ještě řešíme.

Co zrovna děláš, když nekočíruješ lidi?

Občas se snažím kočírovat spíše sama sebe. Strašně nerada prožívám den, kdy vím, že jsem nic pořádnýho neudělala. Takže aspoň musím mít doma všechno dokonalý a naklizený, a pak mám ze sebe dobrý pocit. Nebo musím mít vykreslený nějaký krásný omalovánky, postavený puzzle, přečtenou knížku nebo třeba popsanou jednu stránku nějakýma myšlenkama, abych ze sebe měla pocit, že ten den nebyl promarněný. To je pro mě to nejdůležitější.


Josef Káles

Josef Káles

Textaří, nasává atmosféru studia a firem. A snaží se ji sepsat na papír a sprejovat na facebookové zdi.

Chcete odebírat nové články emailem?

Související články