Před pár lety proběhl soudní spor mezi zpěvákem Janem Kalouskem a ex-kytaristou Support Lesbiens Yardou Helešicem. Předmětem sporu bylo několik taktů, které Helešic použil v refrénu písně In Da Yard a jejich podobnost s refrénem kalouskovy písně Chodím ulicí. Soud dal nakonec Kalouskovi zapravdu, byť uznal, že kopírování mohlo být i neúmyslné. Bylo to i na základě znaleckého posudku, který obsahoval zábavné tvrzení: „určité shody se dají vysledovat téměř ve všech popových písních a tyto konkrétní skladby jsou navíc obyčejné, neobjevné a využívají prvky dávno známé již odjinud“. Dá se říct, že popík je plný napodobování, parafrázování, odkazů a inspirací. A neplatí to jen pro muziku.


Často se setkáte s podobností. Někde slyšíte novou písničku nebo vidíte čerstvě vytištěný plakát a říkáte si: „To už jsem někdy slyšel/viděl“. S tím je samozřejmě spojena trpká pachuť vykrádání, kterou s sebou podobnost přirozeně nese. Ne vždycky se musí jednat o vědomé vykrádání.

Svět jsou spojené nádoby.

A s nástupem digitálních technologií to platí dvojnásob. Každý den na nás působí tisíce a tisíce různých informací, jsme vystaveni informačnímu přesycení. V paměti nám tak často uvíznou věci, o kterých ani nevíme, že je tam máme. A pak stačí nepatrný podnět a mozek si vystaví asociaci, která se nám jeví jako náhodná. Znáte to jistě sami.

V umění i komunikaci navíc platí, že máme k dispozici konečný počet vyjadřovacích prostředků a jejich kombinací. Máme 12 tónů, omezené množství barev i slov. I proto se říká, že všechno, co se vymyslet dalo, už vymyšleno bylo a teď už více méně je celá tvorba o (re)mixování. Je to potřeba brát s rezervou, ale kus pravdy v tom je.

Jak teda poznat, kdy autor text/hudby/grafiky vykrádá jiného autora a kdy se jen (ne)vědomě inspiroval? Pokud jste dočetli až sem, mám špatnou zprávu – nevím. Nebo aspoň nemám metodu, jak to objektivně posoudit. Snad s výjimkou případu, kdy se daného autora zeptáte a doufáte, že odpoví pravdivě.

Může to být náhoda?

Někdy jsou si věci dost podobné, že si až říkáte, že to snad ani nemůže být náhoda – jako v případě slavné reklamy „Postaráte se mi o Bobíka?“ a scény v japonské restauraci z filmu Zrození pana účetního. Někdy je podobnost spíš v detailech a obviňování z vykrádání by byla hodně nesmyslná fabulace (srovnejte třeba pár let staré stránky společnosti Moravia a nové stránky minerální vody Magnesia). Někdy jsou si věci dost podobné a těžko můžeme předpokládat, že jde o krádež nebo jen prostou inspiraci – třeba slavné pyramidy v Gíze a jejich mayské obdoby. Lidský mozek je plný hádanek a spoustu věcí nedokážeme vysvětlit. Napodobování je navíc jedním ze základních tvůrčích principů. Už u Platóna i Aristotela o tom najdeme zmínku, říkali tomu mimésis.

 Nakonec však platí, že za tím co děláme, by vždy měla být myšlenka. Něco, co nám ospravedlní případnou podobnost, něco, co dá smysl přiznané inspiraci. Prostě nějaký koncept. Prázdnota bude vždycky prázdná, ať už je schovaná za cokoliv.


Radek Holomčík

Radek Holomčík

Píše a navrhuje, o čem by se mělo psát. S klienty řeší, jak mají vystupovat a jak být společensky odpovědný.

Chcete odebírat nové články emailem?