Později se totiž dostala na grafický design na Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně. Ještě než stačila dostudovat, tak se ocitla u nás. Je strašně šikovná, talentovaná a vytváří hodně nápadité věci. Ráda spravuje starý nábytek, třeba o tomto víkendu udělala ze starého botníku úplný skvost.

Jak ses dostala do týmu?

Vlastně takovou náhodou. V době, kdy jsem dělala diplomku, jsem pracovala v Marketingové kanceláři, která byla dvě patra pod námi. Ředitel kanceláře se znal s Davidem a věděl, že někoho shání. Zeptal se mě, jestli bych to nechtěla zkusit. Já jsem tehdy neměla vůbec čas, protože jsem studovala ve Zlíně, takže jsem musela přejíždět Brno… Zlín… Brno… Zlín… ještě do toho dělat tu diplomku, tak to bylo náročnější. Zkusila jsem to, a prostě to tak nějak vyšlo. Takže jsem měla práci už v době, kdy jsem promovala. Neměla jsem sice žádné prázdniny, ale za to jsem měla práci.


Chtěla si být vždycky designerka? Nebo kdy to tak přišlo?

Nechtěla jsem být vždycky designerka, protože nikdo od nás z rodiny nebo z okolí nic takového nedělal. Přišlo to někdy na základce ve výtvarce, když přišla paní učitelka Solská za našima a řekla, že mi to docela jde a že by stálo za to to nějak rozvíjet. Takže jsem začala chodit na ZUŠku. Pak jsem se dostala na tu střední a pak už to šlo nějak samo. Nedokázala jsem si představit, co jinýho bych mohla dělat. Základy matiky, chemie a takový věci pro mě skončily v prváku, takže to já vůbec… třeba rozumět ekonomice, to bych si nedokázala představit.

 

Vzpomněla by sis na práci, která ti přišla zatím nejzajímavější nebo tě nejvíce bavila?

Ono se dá všude najít něco, co člověka baví, jinak by to nemohl dělat. Vždycky si tam musíš najít něco svýho, protože věci, který se dělají běžně, tě prostě časem přestanou bavit. Musíš si tam najít něco, co můžeš rozvíjet a co tě na tom zajímá. Jako konkrétně to byl Moravský podzim, to bylo hezký. Z našeho pohledu, že to všechno klapalo, tak i z pohledu klienta, protože byli hrozně spokojení a byla s nimi úplně bezproblémová komunikace. Takže to bylo super. Do teď jsme v kontaktu. Potom mě baví ty věci úplně na začátku vymýšlet. Ať už jsou to loga nebo ty vizuály. Ale ten začátek je vždycky takovej zajímavej, že se o tom dá diskutovat a všichni se do toho zapojí, je to příjemný.


Kde bereš inspiraci?

Myslím si, že to vzniká společnýma silama. Není to něco, co by napadlo mě, a pak by se to udělalo a všichni by řekli, že je to super. Já jsem byla nováček a je potřeba říct, že děcka mi v tom strašně pomohly, protože jsem absolutně nevěděla, jak mám nachystat billboard nebo to že jsem vysázela pětiset stránkový katalog, to pro mě bylo úplně sci-fi. Takže to nebyla moje zásluha, ale zásluha všech tady, co jsme se o tom bavili.


Takže nemáš žádný rituál? Že by sis třeba dala sklenku vína a naráz tu byl nápad?

Tak sklenku vína si dám, ale je spíš potřeba se o tom bavit s ostatníma. Názory a nápady přichází od každého trochu jinak a je to super pak z toho udělat nějaký takový ten střed. Střed zájmů, jak našich, tak klienta. Je to fajn, když se to povede.


Je pro tebe něco zabijákem kreativity? Něco, co tě úplně vypne?

Čas. Když už v tom je člověk dlouho, pořád se v tom babrá a drží se toho jednoho. Je potřeba se na to podívat z mnoha různých úhlů, aby z toho něco vzešlo, protože není jedna správná cesta. Může jich být X.


Co je tady pro tebe ve studiu nejpozitivnější?

Od začátku jsem to měla tak, že jsem sem chodila strašně ráda, ačkoliv jsem z toho byla vyhukaná, protože to není jednoduchý. Když si na to pak zvykneš, tak je to dobrý, ale na začátku to bylo těžký. Pozitivní ale bylo, že jsem si připadala jako součást něčeho většího. Něčeho, co mi dávalo smysl. Že nejsem takový samostatný článek, ale mám za sebou celý tým lidí, kteří se za mě postaví, když je potřeba. To je podle mě to nejpozitivnější. A když je nějaký problém, tak se můžeš spolehnout, že ti ty lidi pomůžou, že se tě zastanou.


Kam by podle tebe mělo studio směřovat?

Nejsem úplně dobrej člověk na tuto otázku. Mně se třeba hrozně líbilo, že je to takové malé studio, kde není moc lidí. Kde se všichni tak nějak berou a jsou za dobře, což v těch velkých agenturách není. Ve velké agentuře bych se neviděla, nechtěla bych, aby se to z toho stalo. Takhle mi to vyhovuje. (smích)


A máš nějaký sen nebo životní cíl?

Já bych chtěla, aby mě to pořád bavilo. Každej projekt je jinej, dá se tam něco najít. Chtěla bych si taky koupit minicoopera… jednou. Sice o tom nic moc nevím, ale je to hrozně hezký auto a můj Fanoušek už dosluhuje. Chtěla bych, abych to měla pořád ráda a abych se v tom dokázala pořád posouvat. A abych měla člověka, který mě může pořád učit novým věcem. To mi přijde hezký. Ale jako cíl – jestli bych chtěla mít rodinu, bohatýho manžela, čtyři děti a žít někde na Novým Zélandu, to ne. Já jsem takhle docela šťastná.


Je tohle ta práce, která tě baví nejvíc?

Mně třeba strašně chybí dělat něco rukama. Aspoň o těch víkendech potřebuju dělat něco manuálního, takže spravuju nábytky. Je to hrozně osvobozující, že se člověk zavře, je tam chvíli sám a něco prostě spraví. Mě třeba hrozně baví vázat knížky a dělat katalogy. Možná je to proto, že tam máš ten kontakt s tím produktem, že si to osaháš a máš pocit, že ti to vzniklo pod rukama. Takže bych to chtěla nějak propojit.


Nechystáš se odjet? Protože mi od tebe vyskakují nějaké cestovatelské přednášky.

No, tak mě to baví. Já jsem takovej nestálej člověk. Možná kdybych neměla to zázemí jako mám teď, tak bych tu asi nebyla a byla bych někde dávno vyjetá. Na druhou stranu, když mám tu práci ráda a baví mě to tady, tak nemám potřebu se sbalit a odjet někam. Musela bych mít nějaký důvod.


Josef Káles

Josef Káles

Textaří, nasává atmosféru studia a firem. A snaží se ji sepsat na papír a sprejovat na facebookové zdi.

Chcete odebírat nové články emailem?

Související články